Dýky SA

Dýky SA

Dýka SA patří mezi sběrateli německých chladných zbraní z období nacistického Německa mezi jednu z početně nejvíce rozšířenou.
Navzdory této skutečnosti se jedná pro její esteticky velmi příjemné řešení zpracování, o relativně velmi atraktivní dýku.

 

Ze sběratelského hlediska je důležité upřednostnit autentičnost a v neposlední řadě i stav dýky, kterou chce skutečný sběratel opravdu umístit do své sbírky.
Nejprve ze všeho je třeba brát v úvahu fakt, že právě zmíněné široké rozšíření dýk SA, nám dává vždy také možnost širokého výběru a porovnávání stavu.
To je velmi důležité především pro začínající sběratele, kteří se mohou velice snadno stát obětí vlastní neuváženosti způsobeného nedostatkem informací.
Pokud bereme sběratelství dýk SA skutečně vážně, ne pouze jako několika měsíční záležitost, pak musíme dbát na zásady skutečného sběratelsky cenného artiklu.
Ve sběratelství dýk nejde o co největší počet bez ohledu na kvalitu a původní stav, ale o skutečně hodnotný zachovalý kus.

 

 

Po porážce nacistů v Německu a v dalších zemích, které byly nacisty okupovány přišla vlna nenávisti k veškerým nacistickým symbolům.

To se přirozeně odrazilo i na častém ničení a denacifikaci nalezených předmětů, které tyto symboly nesly.
Pokud to nebyla nenávist, tak strach z represí za schraňování, které mohlo být vnímáno jako všeobecná propagace fašismu.
Do roku 1989 nebylo sběratelství této kategorie volně tolerováno.
Toto ničení zasáhlo i přirozeně i dýky SA, a proto se často nalézají dýky s odstraněnými symboly.
Také skutečnost, že po válce to byl už tak velice rozšířený materiál neubíralo na nešetrném zacházení.
Z toho důvodu je člověkem netknutý kus ve značném nepoměru ke kusům zničeným.

 

Po pádu socialismu se staly nepoškozené dýky SA stále více žádaným sběratelským předmětem a proto jejich cena velmi vzrostla.
Ještě v osmdesátých letech byla dýka SA nebo SS bez rozdílu ceny v prfektním stavu prodejná maximálně za 500 Kč, ve srovnání s dneškem je to zhruba 13 tis. Kč.
Prudkým zvyšováním cen z důvodu velké poptávky začali bohužel padělatelé pro snadnou vidinu obohacení kompletovat dýky z různých součástek až několika výrobců.
Již v šedesátých letech dokonce pro Anglické dealery u německých padělatelů i velmi dobře zpracovaná celé falza.


Skutečný sběratel se nikdy nespokojí s dýkou, která je složená z jednotlivých dílů různých dodavatelů.
Je třeba mít na paměti, že téměř každý výrobce nakupoval součástky od určitých dodavatelů, a každá dýka SA musí také odpovídat složením dílů z určitého období.

Není možné aby dýka SA s čepelí rané produkce měla součástky z pozdního období.
Žádné laické tvrzení pak nevyvrátí fakta časově nereálné kombinaci určitých etapových propastí a tím sběratelsky znehodnocenou chladnou zbraň.
Do sbírky patří pouze dýka, která nemá díly od jiných výrobců a nebyla nikdy denacifikována pakliže se ovšem nejedná o absolutně raritní provedení.
Dýka, která má vyměněné odznáčky, třeba že originální, jde to po neodborném vsazení okem znalce vždy poznat, laciné a otřesné repliky odznáčků nemá ani cenu nějak řešit. Zásah do dřevěné střenky pro násilné odstranění orliček vždy zanechá své stopy.

Příklad vzhledu originálně vsazených odznaků do dřevěné rukojeti dýky

 

 

Další věc, kterou je třeba sledovat, je originalita barvy na povrchu těla pochvy, hnědění u prvních modelů je velmi složité a není proto v moci padělatelů jej provádět.
Pozdější acetonové barvy mívají charakteristickou žilkovanou strukturu vyoxidovaných chodbiček způsobenou působením mnoha desítek let.
Neodborné nátěry a nástřiky takovou strukturu během krátkých let rozhodně přirozenou cestou nevytvoří.
S novým nátěrem pak souvisí i to, zda bylo odšroubováno vrchní a spodní kování, a to zejména pokud kování nasadil restaurátor obráceně.
Šroubky na pochvě pak nepasují v kování a zároveň jejich hlavice nenávratně poškodí.
Pokud nasadí obráceně obůstek, tak může esteticky poškodit nerovnoměrné usazení k vrchnímu kování pochvy.

 

 

Pochva dýky NSKK ( černá verze dýky SA) v originálním stavu

 

 

Čepel sběratelských kvalit musí mít patrné původní povrchové zpracování a typické silně hedvábně lesklé pravidelné strojní rýhy.

 

 

Přeleštěná, ulomená, nabroušená nebo denacifikovaná čepel ztrácí své sběratelské kouzlo.
Záštity pakliže byly uvnitř značené, pak musí být shodně, a jejich materiál a varianta provedení, musí odpovídat období čepele.
Pokud byly značené zkratkou dodavatele, pak i výrobci uvedenému na čepeli.
Pokud jsou záštity ze zinkové slitiny, hodnotí se u nich také stav původního finálního pokovení.
Stav vrchní hlavice je dobrý pokud není ožvýkaný od  neopatrného uvolňování či utahování klešťemi.
Přílišné utahování vrchní matice může záštity deformovat nebo být příčinou jejich prasknutí.

Přílišné utahování vrchní matice může záštity deformovat nebo být příčinou jejich prasknutí.
Pokud se kdokoli snaží upravit stav dýky, neodborným zrestaurováním, tak z pravidla dýku nenávratně poškodí.
Prakticky jediné možné odborné zrestaurování je výměna konkrétního dílu od stejného výrobce.
Tím jistě ničíme historii původního kusu, na druhou stranu se jedná o jedinou přípustnou variantu.
Optimální sběratelská možnost sbírkové dýky SA je nepoškozený originál v excelentním stavu.
Na nestandardní, zvláštní a jedinečné darovací dýky SA s odlišným provedením je zapotřebí být pozorný obzvláště důkladně, takové dýky jsou oříškem i pro zkušené sběratele.

Rozdělení dýk podle provedení, materiálu a období výroby:

Rané dýky SA 1933 - 1935
Produkce raného modelu služební dýky SA, z let 1933 - 1935 má vyražené značení spodní záštity župy SA.
Veškeré kování pochvy, vrchní matice, šroubky pochvy, v četně orličky a pinu SA bylo zhotoveno z masivního niklu.
Čepel leštěná do vysokého lesku, byla značená pouze logem výrobce bez pozdějšího označení RZM - (Reichzeugmeisterei) - říšský kontrolní úřad kvality.

Toto označení čepelí logem a kódem RZM bylo povinné až od roku 1937.
Číselné označení kódu bylo přiděleno každému výrobci, který chtěl prodávat své výrobky určené politickým jednotkám strany.
V neposlední řadě hnědění pochvy, které bylo prováděno pouze od roku 1933 do roku 1935.
Toto hnědění byl složitější a časově i ekonomicky náročnější proces, při kterém se musela udržovat stálá teplota a tolerance jejího vychýlení byla velmi nízká.


Raně transitionální dýky SA 1936 - 1938

Niklové kování mohlo být použito ještě v roce 1936, protože nikl byl od tohoto roku prohlášen strategickou surovinou.
Jako takový se již v masivním provedení pro běžné zakázky používat nesměl, pouze jako pokovovací finální úprava povrchu.
V praxi to ovšem bylo porušováno, z důvodu nadbytečně vyrobených komponentů.
Proto se můžeme s niklovými odlitky záštit občasně např. u výrobce Gotlieb Hammesfahr setkat i u čepelí datovaných rokem 1938, ale tyto záštity již nejsou značeny zkratkami žup!
Záštity od roku přelomu roku 1936 - 1937 již mají být ze zinkové slitiny s poniklovaným povrchem.

To však bylo úřadem kvality zakázáno, protože v tomto tenkostěnném provedení nesplňovalo jeho kritéria.
Důkazem nerespektování tohoto zákazu je fakt, že se lze občas setkat s nálezy dýk SA, s čepelemi datovanými rokem 1938 - 1939, která tato odlitá kování na pochvách měla stále.
Rovněž např. výrobce Carl Eickhorn velmi často používal orličky v niklu ještě v roce 1938 přestože již měli být hliníkové.
V roce 1938 vyrábělo i 5 výrobců záštity hliníkové, např. Robert Klaas paralelně záštitami ze zinkové slitiny.
Ty byly pro svou ekonomickou nenáročnost a snadnost lití používány na dýky SA model 1933 až do roku ukončení výroby, oficiálně v roce 1940.
Vrcní matice jsou železné, hliníkové nebo ze zinkové slitiny s poniklovaným povrchem.
Existují sice i čepele na dýkách SA značeny rokem 1941, ale to je zase odůvodněno nadbytečnou výrobou některých výrobců.
Pokud se vrátíme k dýkám z produkce 1936 - 1937, můžeme občas narazit na dýky SA, které mají niklové orličky a zároveň čepele již značeny pouze kódem RZM a jeho logem bez označení roku, přestože to nebylo ještě zákonem dané kritérium např. Arthur Suttelhofer - RZM M7/13 a jiní.
Ty mohou mít župou již neznačené niklové záštity z roku 1936, a nebo feinzinkové s poniklovaným povrchem.
U následujících dýk se můžeme setkat s jevem, kdy bylo současně značení čepelí logem výrobce zároveň i s logem RZM a s jeho specifickým kódem, ty pak mohou, ale nemusí mít označení roku.

Pozdně transitionální dýky SA 1938 - 1939

Od roku 1938 mají být již orličky hliníkové a záštity většinou feinzinkové nebo hliníkové s poniklovaným povrchem, ale jak jsem již výše uvedl, tak praxe mohla být i jiná.
Většina výrobců již respektovala nařízení označení čepelí pouze kódem a logem RZM, to v kombinaci s hliníkovými orličkami vypovídá o tom, že byly vyrobeny v roce 1938 u nichž rok může, ale i nemusí být uveden.
Rokem 1939 bylo zakázáno již používat na dýkách SA loga výrobců, a standardně se měly čepele již značit pouze logem RZM, jeho přiděleným kódem a hlavně značením válečných letopočtů od roku 1939 do roku 1941.
Přes toto nařízení se ovšem lze setkat s dýkami SA, které mají čepele značené logem RZM, kódem výrobce a současně rokem 1939, především Carl Eickhorn, Anton Wingen a pod..
Přirozeně i na pozdní produkci může být i čepel bez uvedeného roku, protože bylo opět použito nadbytečně vyrobených čepelí s tímto označením bez uvedení roku.

Oficiální verze dýky SA 1939 - 1940

Poslední dýky SA mají již čepele značené logem RZM, kódem výrobce a rokem.
Pozdní orličky v rukojetích od roku 1939, jsou již výhradně z eloxovaného hliníku,železné, ze zinkových slitin a z litin.
Každý výrobce dýk SA byl zároveň oprávněn i k produkci dýk NSKK.